Proč/příběh

Píšu už odmalička. Je to pro mě stejně přirozené jako mluvit. Od dětských rýmovaček jsem postupně přešel k básním a písňovým textům, protože mými dalšími vášněmi jsou hra na klavír a zpěv. Nikdy jsem neměl ambice psát dlouhé romány, mojí potřebě tvořit a vyjadřovat se perfektně vyhovují krátké celky.

Když se na Konzervatoři Jaroslava Ježka ve školním roce 1998/1999 otevřel obor tvorba textu a scénáře v rámci nově založené vyšší odborné školy, nastoupil jsem hned do prvního ročníku a tři roky se učil praktické aspekty „řemesla“, které jsem do té doby neznal. Mezi mé profesory patřili textaři Eduard Krečmar, Jiří Šlupka Svěrák nebo Ladislav Kantor, z básníků pak Pavel Šrut a Ivan Wernisch.

Tehdy také začalo období, kdy se písně s mými texty dostaly ze šuplíku na světlo veřejné – často i prostřednictvím známých jmen, jako jsou Hana Zagorová, Petr Rezek, Helena Vondráčková nebo Marta Kubišová. Vždy jsem byl pod nimi podepsán „jen“ jako textař, protože múzy mi malovaly obrazy ze slov, nikoliv z tónů. Do toho jsem pokračoval v psaní poezie, kterou jsem čas od času předal posluchačům formou autorského čtení, také jsem napsal pár rozhlasových minutových her či upravil několik děl jiných autorů pro rozhlasové čtení.

Pak se múzy na pár let odmlčely a já se věnoval jiným aktivitám, mimo jiné své práci v oblasti komunikace. Když se koncem roku 2021 vrátily, překvapily mě tím dvojnásob – nejen, že jsou zpátky a zase mě inspirují k psaní slov, ale že mi nově začaly přinášet také hudbu. Začal jsem tedy psát rovnou celé písně, ať už přišel nejdříve text, k němuž mě vzápětí napadla melodie, nebo to bylo naopak. A ještě jedna změna nastala. Už nepíšu „do úst“ někomu jinému, píšu tak zvaně za sebe – skladby, které chci lidem interpretovat osobně.