Básně
Tanec
Tanec je víc než pohyby dvou těl
Chvíle kdy hudba lidem tyká
Nikde tak blízko neproniká
Muž k ženě aniž by ji měl
Tanec je víc než pohyby dvou těl
Dvě duše které k sobě plují
Se při něm spolu pomilují
Jako by svět se na prach rozletěl
Blázen Tantalos
Blázen Tantalos
Stojí v průzračné vodě
S obsypanými větvemi nad hlavou
Má žízeň a hlad
A voda nemizí
Větve se neodvracejí
Bohové jsou dávno pryč
Ale on stojí dál
Ve věčných mukách
V nepoddajném strachu
Síla slov
Slova nejsou jen zvuky
Odrážející naše přání
A myšlenky
Jsou to velvyslanci
Nejtajnějších přání
A zakázaných myšlenek
Vládnou jejich silou
A mají moc
Uvádět věci do pohybu
Proto některá slova
Potichu obcházím
Jako protivníka
Nad nímž nemohu zvítězit
Život šprýmař
Rozdá karty
A naučí tě
Jak se s nimi hraje
Zjistíš
Která přebíjí kterou
A jaké obrázky
Připadají v úvahu
Po sejmutí paklu
A pak
Když už máš pocit
Že o téhle hře
Víš všechno podstatné
Ti bez varování
Vloží do ruky kartu
Kterou jsi nikdy
V životě
Neviděl
Pravá láska
Hned za úsvitu dalšího dne
Vstupuje Tiang Ci
Opět do Mistrova domu
Mistře
Pravá láska
Přece musí být
Jen jedna
Jak ji mám poznat?
Mistr
V lotosovém sedu
K němu pomalu otočí hlavu
A zeptá se
Tiang Ci
Kde je tvá pravá strana?
Tiang Ci
Nechápavě upaží
Svou pravou ruku
Teď se trochu pootoč
Tak
A znovu ukaž napravo
Tiang Ci
Opět upaží pravou ruku
Mistr opakuje svá slova
A Tiang Ci se postupně
Otočí kolem své osy
Za průběžného upažování
Pravé ruky
Tu Mistr opíše
Vzduchem kružnici
Nad svojí hlavou
A praví Tiang Cimu
Vidíš
Tohle všechno
Pro Tebe může být pravé
Záleží jen na tom
Jak zrovna stojíš
Texty
CO JSI ZAČ?
T. Harant/ L. Hrabal
zpěv Hana Zagorová
Přišel jsi ke mně bez pozvání –
jak rozpálená střela,
co právě našla cíl.
I když se chvíli nevracíš,
Tvou vůni nedokážu smýt ze svého těla.
Věk planých přelétavých vánků,
které jen vlasy rozčeří,
už je ten tam
a já se ptám,
proč dál mě neunáší
jak zalétnuté pápěří.
Kde ses k čertu vzal
a co jsi vlastně zač?
A kdo ti právo dal
nestát opodál,
poznat můj pláč?
Život mě houpal, byl to příboj,
měl barvu jantaru.
Sám Bakchus hrával, hrával
na moji kytaru.
Pak jsi mě říznul jako nůž,
tak nádherně to bolí.
Nechoď pryč, nikdy už,
a přisyp do té rány trochu soli.
Když ti šeptám purpurová slova,
co mi vždycky byla k smíchu,
já připadám si jiná.
Píseň, co nezačíná,
píseň, která nekončí
a nepřekáží tichu.
Planetou točíš v protisměru
a trháš moje vteřiny
jako cukrovou vatu.
S lehkostí opiátu
procházíš mým labyrintem,
jsi zloděj bez viny.
Kde ses k čertu vzal
a co jsi vlastně zač?
A kdo ti právo dal
nestát opodál,
poznat můj pláč?
Život mě houpal, byl to příboj,
měl barvu jantaru.
Sám Bakchus hrával, hrával
na moji kytaru.
Pak jsi mě říznul jako nůž,
tak nádherně to bolí.
Nechoď pryč, nikdy už,
a přisyp do té rány trochu soli.
MÁŠ SÍLU VSTÁT
D. Deyl/ L. Hrabal
zpěv Helena Vondráčková
Přišel jsi ke mně bez pozvání –
jak rozpálená střela,
co právě našla cíl.
I když se chvíli nevracíš,
Tvou vůni nedokážu smýt ze svého těla.
Věk planých přelétavých vánků,
které jen vlasy rozčeří,
už je ten tam
a já se ptám,
proč dál mě neunáší
jak zalétnuté pápěří.
Kde ses k čertu vzal
a co jsi vlastně zač?
A kdo ti právo dal
nestát opodál,
poznat můj pláč?
Život mě houpal, byl to příboj,
měl barvu jantaru.
Sám Bakchus hrával, hrával
na moji kytaru.
Pak jsi mě říznul jako nůž,
tak nádherně to bolí.
Nechoď pryč, nikdy už,
a přisyp do té rány trochu soli.
Když ti šeptám purpurová slova,
co mi vždycky byla k smíchu,
já připadám si jiná.
Píseň, co nezačíná,
píseň, která nekončí
a nepřekáží tichu.
Planetou točíš v protisměru
a trháš moje vteřiny
jako cukrovou vatu.
S lehkostí opiátu
procházíš mým labyrintem,
jsi zloděj bez viny.
Kde ses k čertu vzal
a co jsi vlastně zač?
A kdo ti právo dal
nestát opodál,
poznat můj pláč?
Život mě houpal, byl to příboj,
měl barvu jantaru.
Sám Bakchus hrával, hrával
na moji kytaru.
Pak jsi mě říznul jako nůž,
tak nádherně to bolí.
Nechoď pryč, nikdy už,
a přisyp do té rány trochu soli.
PROMIŇ
E. John, B. Taupin/ český text L. Hrabal
zpěv Marta Kubišová
Ze tvých obrazů se barvy ztrácí,
na tvou kolínskou už sednul prach.
Celé srdce dát se nevyplácí,
bloudím v představách a vzpomínkách.
Všechno báječný se zdálo k mání,
jenomže náš děj vzal rychlý spád.
Slovo poslední je k uzoufání –
„Promiň” řek' si místo „Mám tě rád”.
Chci blíž, zas blíž.
Jak ty krásný chvíle vrátím?
Jak tě, má lásko, neprohrát?
Pojď blíž, zas blíž,
mám náruč příliš prázdnou.
„Promiň” dál mi zní,
„Promiň” řek' si místo „Mám tě rád”.
Proč's odešel tak znenadání?
Sama sebe ptám se tisíckrát.
Slovo jako kámen spánku brání –
„Promiň” mi stále zní,
„Promiň” mi stále zní,
„Promiň” řek' si místo „Mám tě rád”.